Lék pro duši-Jak vlastními silami čelit smutku ...

Zákon růstu
Je prostý: Jediné, nad čím máš plnou kontrolu, jsi Ty. Tečka. Je jedno, že chybujete. Jestliže si svou chybu uvědomujete, můžete ji neopakovat, a tím ji odstraníte. Žít lépe, než žijete teď, je jednoduché. Bohužel lidé si život sami ztěžují. Ne tím, co se jim děje, ale jak k tomu přistupují, jakou těžkost si sami vytváření negacemi jako "Určitě to nedokážu".
Jistěže nedokážeš, pokud to nezkusíš.
Ale že nejsi ochoten, ještě neznamená, že nejsi schopen. Objektivně můžeš být schopen, ale dokud nejsi subjektivně ochoten, budeš subjektivně neschopen.
Možná to není dost jasné. Dětem to vysvětluji na ptácích. "Děti, jak je možné, že si pták sedne na tak tenkou větvičku, jež se pod ním prohýbá? Proč se nebojí jejího zlomení?" Děti jsou chytré. "Protože pták důvěřuje svým křídlům." Pochválím je. "A co se stane, když společnými silami nyní přesvědčíme tohoto ptáka, že jeho křídla už nefungují?" Znají správnou odpověď. "Přestane létat."
Ano, přestane používat křídla. Ztratí-li důvěru v ně, ztratí ve své hlavě schopnost létat, ačkoli tělesně je schopen létat dál. A ani v jeho případě to není vina karmy, jenom jeho.
(str. 93)

... KDO JSEM ...
Když mi bylo dvacet let, stál jsem na mostě a skokem chtěl ukončit svůj život. Pro jeden jediný problém v hlavě.
Z dnešního pohledu to byla "lehká sklenička". Tehdy jsem ji ale vnímal jako tak těžké břímě že jej už déle neunesu. A to jen proto, že jsem ten problém nosil v hlavě až příliš dlouho. Že jsem jej neuměl, jako skleničku, odložit.
Tehdy, jako mladý, jsem si myslel, že když mi někdo naloží balvan na hřbet, musím ho nosit celý život. Nevěděl jsem, že ho nemusím přijmout. A když přijmu a časem zjistím, že mě příliš tíží, mohu se ho zbavit. Že nemusím být obětí.
Tehdy jsem postrádal knihu, jako je tato. Aby se mnou hovořila, aby mě napadly správné otázky i správné odpovědi. Naštěstí se objevil člověk.
"Proč tu stojí? zeptal se mě. Na mostě venčil psa.
"Z lásky," vyhrkl jsem zbrkle a pejskař se rozesmál.
"To slyším poprvé, že se někdo chce zabít z lásky k sobě."
"Ne z lásky k sobě," zavrčel jsem "Z lásky k  ní!"
"To slyším poprvé, že se někdo chce zabít z lásky k holce!"
"Z neopětované lásky k ní," opravil jsem se podruhé.
Jeho smích ale neustal. "A Ty si myslíš, že si sebevraždou pomůžeš? Že ona potom Tvoji lásku opětuje? Povím Ti, co o Tobě pak řekne: 'Vidíte - psychopat. Můžete si mi divit, že jsem takového hlupáka nemilovala?' Přesně toho docílíš. Nenajde se vůbec nikdo, kdo by jí to vyčetl. Každý to vyčte leda Tobě. Lidé Tvůj hrob poplivou."
Z té představy mi nebylo dobře. Vycítil to.
"Co bys chtěl v životě ze všeho nejvíc? zajímal se.
"Opětovanou lásku!"
"Tak proč šaškuješ na mostě? Myslíš, že ji potkáš tam dole? Že spadneš rovnýma nohama na holku, která zvolá: 'Tebe jsem hledala!'? Koukej slézt z toho kandelábru a utíkat za někým, kdo Ti tu opětovanou lásku poskytne."
"Co když nikdo takový neexistuje?" zoufal jsem si.
"Svatá prostoto! obrátil oči k nebi. "Takový namyšlenec! On si myslí, že je se svojí bolestí jediný na světě! Panebože, dokaž mu, jak moc se mýlí. Přiveď mu tolik zlomených lidí, aby ho už nikdy nenapadlo domnívat se, že tenhle problém má jen on a že na světě nepotká spřízněnou duši..."
 
Na jeho slova došlo. Dnes se mi svěřuje v průměru osm set lidí denně. To není mnoho, uvážíte-li, že jen na Facebooku mě sleduje přes tři sta padesát tisíc lidí. I tak to ročně znamená tři sta tisíc případů, jež mají rozdílnou zápletku, ale jedno společné - subjektivní pocit bezvýchodnosti. To však neznamená, že pozitivní východisko neexistuje.
Už je to déle než čtvrtstoletí, co jsem tu nemusel být. Stačilo jen skočit. Kvůli problému, který se mi zdál neřešitelný. 
Jenže on se vyřešit dal.
Jen jsem to nevěděl.
Ta noc mě v hlavě straší dodnes. Toto se už nikomu nesmí stát. I proto vznikla tato kniha.
Občas zaslechnu, že mi toho pejskaře seslalo nebe. Že to byla jen šťastná náhoda. Jenže život mě nesčetněkrát přesvědčil, že náhody neexistují.
Náhoda není ani to, že nyní čtete tyto řádky. Náhoda nebude ani to, až svůj problém vyřešíte a budete šťastní...
(str. 11)